Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ak by som mal ukázať prstom na jeden jediný album, ktorý pre mňa reprezentoval moderný hardcore v minulom roku, tak je to práve tretí štúdiový zárez na pažbe kalifornských sympaťákov THE GHOST INSIDE.
This is what I know about sacrifice: Meet me at the crossroads. Let´s go.
Už v momente rezkého odpichu úvodnej skladby "This Is What I Know About Sacrifice" viete, že sa deje niečo výnimočné. THE GHOST INSIDE dokázali fanúšikov presvedčiť už svojimi prvými dvomi nahrávkami, ale toto je niečo viac, niečo unikátne.
Kým debut prinášal ťažkotonážny hardcore, ktorý drzo odsúval z ringu aj takých bitkárov ako BURY YOUR DEAD, SHAI HULUD alebo THROWDOWN, druhý album "Returners" sa niesol v znamení melodického, viac punkového zľahčovania dusnej boxerskej atmosféry.
Novinka ako keby v sebe miesila oba tieto príťažlivé elementy a pridávala navyše niečo, čo napríklad takí nedávno recenzovaní OBEY THE BRAVE nemajú – silné skladby.
No home, no bed. Nowhere to hang my head.
Či už sú to takéto jednoduché, úderné slogany vyšperkované v dokonalých gangových hulákačkách, alebo nemenej silné melodické refrény odspievané viachlasnými čistými vokálmi (parádna singlovka "Engine 45"), THE GHOST INSIDE na svojom novom albume víťazia na celej čiare schopnosťou napísať chytľavé, naliehavé pesničky, ktoré lezú rovno pod kožu.
Ďalším nespochybniteľným faktorom vedúcim k výrazného úspechu je dokonalá produkcia, ktorou sa môže tento album pýšiť. Jeremy McKinnon, spevák kapely A DAY TO REMEMBER, je šikovný chlapík, ktorého meno by sme si mali zapamätať. Dokázal na jednej nahrávke v doslova luxusnej podobe vykúzliť všetko to, čím nám v súčasnosti robí radosť hardcorová muzika.
Vkusná miera všetkých beatdownov, brejkov, melodických pasáží, koketovania s elektronikou a najmä výborne zvládnutý moderný zvuk gitár – na albume "Get What You Give" jednoducho nenájdete chybu ani po formálnej stránke.
Dôležitou, pri hardcorových kapelách zvlášť, skutočnosťou sú nepopierateľné koncertné kvality, ktorými páni z THE GHOST INSIDE disponujú. Charizmatický Jonathan Vigil a partia okolo neho neberú ohľad na to, či sa momentálne nachádzajú v bratislavskom klube U Očka pred päťdesiatkou divákov, alebo rozpaľujú dobiela viedenský Gasometer pre dve tisícky fanúšikov austrálskych miláčikov PARKWAY DRIVE. Za každých okolností idú naplno, ich koncerty sú naozaj veľkým zážitkom.
Najneskôr do nového albumu od HATEBREED jednoznačná voľba pri hľadaní moderného hardcoru s kvalitným metalovým zvukom.
Now listen up, I´m here to set the story straight. So meet me at the crossroads. Let´s go.
1. This Is What I Know About Sacrifice
2. Outlive
3. Engine 45
4. Slipping Away
5. The Great Unknown
6. Dark Horse
7. White Light
8. Thirty Three
9. Face Value
10. Deceiver
11. Test The Limits
Moderní HC, který chytá prvky metalcoru a nekompromisně rve hutný kytary do posluchačů. Singl Engine 45 je pravděpodobně nejlepším a nejsilnějším momentem na celým albu, ale jinak si není v podstatě na co stěžovat. The Ghost Inside mají za sebou 3 alba, který se relativně podobají, takže na tom dalším by to chtělo mírnou změnu, aby to nebyl takovej stereotyp.
Hned první skladba naznačuje, že u DEUS MORTEM se věci začínají měnit. Poláci posunuli svůj BM do čistějších a melodičtějších vod. Jistě, řízky se občas klepou nekompromisně, nicméně i tak je ústup do přijatelnějších sfér znát. Osobně mi to ale nevadí.
Jeden z nejvíce obskurních rituálů roku 2024. Lidé (?) okolo IMPETUOUS RITUAL / GRAVE UPHEAVAL vyrukovali s neotesaným black/death metalovým manifestem. Divokost, chaotičnost, ale zároveň i slušný skladatelský skill. Hudba dle mého gusta. Více za týden.
Timothée Chalamet sa vraj na place nechal oslovovať Bob; naučil sa hrať na gitaru a spievať ako Dylan. Film, pokrývajúci roky 1961-65, stojí na hereckom a hudobnom výkone hlavných hviezd (a na skvele zapracovaných piesňach). Inak sa do hĺbky príliš nejde.
Vtipné intro je naozaj iba začiatok skvelého zážitku, ktorý nám opäť pripravili odviazaní a radostní Švédi. Tento let do Taškentu je naozaj veľká paráda. Vzletné melódie, príjemná atmosféra - hodinka uletí ako nič. Opäť raz nesklamali!
První deska po návratu Bobby Lieblinga z vězení potvrzuje teze o starých psech a nových kousích. Pro alespoň s nějakou starší nahrávkou obeznámené jedince album moc novinek nepřinese, na druhou solidní standard temného rocku/doomu ze staré školy potěší.
Hitový generátor sice pořád pracuje, ale už se z něj bez pravidelné údržby trochu kouří. Švédové opět natahují stopáž až někam k jedné hodině a to se hlavně ke konci nahrávky už dost projevuje. Stále příjemný poslech, ale trhlinky se postupně zvětšují.
Pohrobci skvělých GLACIATION se vrací po dlouhé dekádě s půl hodinou obtížně zařaditelného post BM, který oproti původní kapele působí podstatně lyričtějším, křehčím dojmem. Zároveň je to opět výzva pro posluchače propracovat se do téhle fascinující vize.